Ciao Sardegna

Letos jsme prozkoumali jih Sardínie, takže se nabízí někdy navštívit sever. Shodli jsme se ale s Yvetou, že mnohem víc nás lákají zelené kvetoucí sopečné ostrovy, takže příště bude spíš jiný ostrov Kanárský nebo Azorský.

Vejzví

Silnice na Sardínii jsou celkem ve slušném stavu. Příjemná je síť rychlostních silnic, takže stokilometrové přesuny nejsou žádným utrpením. Orientace ale někdy ztrácí na přehlednosti. Zvláště v hlavním městě a jeho periferiích bývá změť křižovatek a prapodivných odbočení často mimo možnosti běžného smrtelníka. Neocenitelným pomocníkem je tu dobrá navigace. Spoléháme na Waze, protože ten se téměř nemýlí a téměř vždycky ví, kudy nejlépe k cíli. Jen jednou nás nesměroval dostatečně jasně. To když se divoká klikatice nájezdů znenadání rozdělovala do čtyřech směrů a pokyn "odbočte vpravo" měl hned tři řešení. Oplíkem jsme tu za 11 dní ujeli slušných 1961 km a nebýt výpadku poslední den, kdy už jsme nestihli pláž, protože auto bylo třeba vrátit po poledni, pokořili jsme dovolenkovou dvoutisícovku.

Spiaggia del Riso

Zcela náhodou jsme předposlední den naší dovolené objevili tu zdaleka nejkrásnější pláž v okolí našeho druhého ubytování. Chtěli jsme se povalovat na pláži pod pevností na mysu Capo Carbonara u Villasimia, kde jsme hned napoprvé fotili do kalendáře Pirelli na žulových balvanech. Jenže pláž byla pokryta vrstvou travin, vyvržených z moře. Vzpomínáme, že z druhé strany přístavu byla vidět ještě jedna malá pláž. Nechceme být daleko od restaurace, tak se kousek vracíme a jdeme přes molo tam. Přístup není úplně hladký, ale nakonec jsme na pláži. 

To, co bylo vidět od silnice, je jen kraj pláže. Ano, s krásným bílým pískem. Mnohem krásnější je ale další část s žulovými balvany a skalkami, které od silnice vůbec vidět nejsou. Navíc se od pláže táhne pás skalisek s tvary, nad kterými člověk žasne, co Příroda, ta mocná čarodějka, zase dokázala vytvořit. Skály mají tak elegantní tvary, že by se můj oblíbenec designér Luigi Colani sem mohl chodit denně inspirovat. Dost řečí, ať promluví fotky...

Vesnice jako malované

Cesty sardským vnitrozemím nebývají přehnaně zajímavé. Občas pěkné kopečky, lesy větrníků, nebo ladně se vlnící krajina. Jinak dost často jen zaprášené vyprahlo. Světlou výjimkou jsou již zmíněná nuraghe a taky některé vesničky či městečka, vyzdobená malbami místních umělců na stěnách domů. Kresby jsou od naivních malůvek, po zdařilé obrazy ve velikostech desítek metrů čtverečních. Zvlášť pěkné zdobily městečko Gergei.

Plážový elegán

Každá nemovitost má svého kupce, každá kniha má svého čtenáře, každý má svého anděla strážného a každá pláž má svého úchyla. Po pláži Notteri se producíroval okouzlující bělovlasý stařec v bílých plavečkách s růžovými medvídky, s nohavičkami podkasanými gumičkami, které tak vytvářely decentní prostor pro případnou plínku. Myslím, že náš kalendář Pirelli bude mít i jeden list bez Yvety...

Fiatem bezpečně

Vracíme se v povznesené náladě do apartmánu a před námi jede malý Fiátek. Zíráme na jeho malé přední okno. Řidička si plácla obří navigaci přímo před sebe. Takže nekouká oknem ven, ani nemůže, ale na obrazovku navigace. Zřejmě nejen po pláži chodí úchylové...

Na té fotce to tak nevypadá, ale okno bylo zakryté pořádně. Asi nemají v Itálii zákaz zakrývat výhled z předního skla auta. Nebo ho mají a zvysoka na něj kašlou, jako na spoustu jiných silničních pravidel. 

Plameňáků ráj

Není zde jen krásná pláž. Kousek od ní u městečka Chia je mělčina s plameňáky. Sluší jim to náramně, hlavně v dnešním podvečerním slunci. 

Skok stínů

Skáčeme tradičně, často a v různých krajinách, ale náš styl je až legračně stejný. Ty skoky, přestože je dělí už skoro desítky let, jsou si podobné jak vejce vejci. Dlouhé stíny při odchodu z pláže Tuerredda nás přiměly ke změně. Skáčeme oba s foťákem v ruce a nefotíme sebe, ale jen naše stíny. Až na ty ploutve, co se mi nevímkde dostaly na nohy, se skok našim stínům celkem povedl... 😉

Jogín

Ještě jeden objekt byl dnes na pláži zaznamenáníhodný. Potetovaný dredař s černoškou. Seděli pod slunečníkem, černoška se mazala opalovacím krémem, aby se v říjnu v pět odpoledne pod slunečníkem nespálila a občas někam odešli s foťákem. Myslel jsem, že dredař fotí černošku na pláži na jejich kalendář Pirelli. Ale chyba lávky. Fotila ona jeho v jogínských polohách, zatímco ona při tom zaujímala polohy zcela nejogínské.

Pirelli podruhé

Ano na pláži Tuerredda bylo zas nádherně a bylo nám tedy doplnit ještě pár snímků do letošního kalendáře Pirelli. Ještě jednou jsem tedy vykřikl "udělej luk", což jak se později ukázalo, Yveta slyšela jako "udělej kuk".  

Plážová sociální úchylka

Minule bylo na Spiaggia Tuerredda blaze a proto neváháme a tu stovečku kilometrů si dáváme hezky znova. Dobře jsme udělali, pláž byla poloprázdná, drinky v baru vynikající, plameňáci o kousek vedle v úžasném světle a na pláži jsme taky zažili zajímavé věci. 

Ležíme a lebedíme si na říjnovém slunci. Vtom kolem jde jakási holka. Na jedné ruce na předloktí připásaný obří mobilní telefon, ve druhé selfiebidlo s kamerou, na rameni nepromokavý vak. Drží ten mobil před obličejem a telefonuje, druhou rukou natáčí sama sebe na kameru. Jde po pláži kolem nás až na konec, tam chvíli kouká kolem a vrací se. Stále telefonuje a stále se natáčí. Projde a kousek od nás se zastaví, postaví kameru na tripod na břeh, stále telefonuje mobilem na vztyčeném předloktí, sundavá si šortky, ukládá je do vaku a stále při tom všem telefonuje. Několikrát si před kamerou za stálého italského štěbetání upraví vlasy, sváže je do culíku, vezme zas bidlo s kamerou, upraví směr správně na sebe, vkročí půl metru do moře, několikrát se otočí a za trvalého telefonování pomalu kráčí krajem moře dál.

Nechápavě na ni s Yvetou hledíme. Co má tohle sakra znamenat? Už jsme viděli hodně telefonujících úchylů, ale tahle slečinka je všechny hravě strčí do kapsy. Honem nenápadně pořizuji pár dokumentačních snímků. Jen se trochu obávám, jestli se tento způsob léta nestane v budoucnu normou.

Slečna dala výrazu "jít na pláž" zcela nový rozměr. Ona prošla kolem nás tam a zpátky ještě minimálně jednou. Takže místo ležení a koupání ona prostě za stálého telefonování a natáčení sama sebe po té pláži jen chodí. Svět už se dočista zbláznil...!

Cestou zpět do apartmánu

Nedosti bylo dojmů z nuraghe, cestou zpátky ještě plánujeme dvě zastávky. První u naší známé soutěsky zařízlé do vápencového podloží, kde jsme marně hledali keš. Po komunikaci s autorem jdem zkusit druhý pokus. Druhý pokus bude i ve zmrzlinárně ve Villaputzu, protože místní pistáciová zmrzlina je prostě božská a dokonce jsem na ni napsal i svou první recenzi na Trip Advisoru. 

Na soutěsku dorážíme v časném odpoledni a hned míříme přímo k cíli. Vše sedí, vyhlídka u druhého východu a 10 metrů od ní skalka porostlá stromky. Začínáme hledat. Owner není žádný Oblac, takže nehledáme nic zákeřně schovaného. Obracíme každý kámen, prošťouráváme paty stromků. Prostor je celkem dost ohraničený na jedné straně soutěskou a na druhé skalní propastí. 

Po půlhodině, když stejný kámen bereme do ruky už potřetí, píšu zprávu autorovi. Reaguje hned a posílá dvě nápovědy: 1. pod kameny, 2. blízko stromů. Chvilku se nám dělá rudo před očima. Vždyť tu nic jiného, než kameny a stromky není a co jiného tím pádem už třičtvrtě hodiny asi prohledáváme...?!?

Dáváme tomu hodinu. Owner už neodpovídá, Yveta krvácí z rukou i nohou, takže troubíme na ústup a vracíme se k autu. 

Škoda, snaha byla veliká. Pak mi ale dochází, že ještě větší škoda by byla, aby nám díky nekonečnému hledání zavřeli zmrzlinárnu s pistáciovou. Teď nás teprve polévá horko a pelášíme co nejrychleji za druhým cílem. 

Bodám Oplíka do slabin a ženu ho co nejrychleji klikaticí horských silniček. V duchu přemítáme, do kolika asi mají na Sardínii otevřené zmrzlinárny. Waze hlásí příjezd v 19:04. Jestli mají jen do sedmi, tak máme pistáciovou smůlu. Stahuji čas rychlou jízdou postupně až na 19:00. Yveta si připravuje peněženku, že rychle vyskočí, podklouzne v poslední vteřině pod zavírající se roletou jako v každém pořádném filmu s Indiana Jonesem a z obsluhy vymámí dvě zmrzliny. 

Zastavuji smykem před saloonem, sice blokuji výjezd z boční ulice, ale roleta je ještě nahoře. Yveta vyskakuje a pádí dovnitř. Zapínám warningy a utíkám za ní. Rychle zdravíme a hledáme pistáciovou. Všechny vaničky s ostatními dvaceti druhy jsou plné. Jen ta od pistáciové je prázdná! Vymlsali ji ostatní turisti, co nehledali keš, jako my blbci. 

Nakonec se ale vše v dobré obrátilo. Obsluha se usmála, kývla na druhou a ta z lednice přinesla úplně novou vaničku pistáciové zmrzliny. Ta úleva...! A mohly nastat hody a taky nastaly. Mhouřili jsme blahem oči a ochutnávali stále dokola tu božskou chuť nejlepší pistáciové zmrzliny na "tom šírém světě", jak by řekla Helenka Součková v Hrdém Budžesovi.