Cestou zpět do apartmánu

Nedosti bylo dojmů z nuraghe, cestou zpátky ještě plánujeme dvě zastávky. První u naší známé soutěsky zařízlé do vápencového podloží, kde jsme marně hledali keš. Po komunikaci s autorem jdem zkusit druhý pokus. Druhý pokus bude i ve zmrzlinárně ve Villaputzu, protože místní pistáciová zmrzlina je prostě božská a dokonce jsem na ni napsal i svou první recenzi na Trip Advisoru. 

Na soutěsku dorážíme v časném odpoledni a hned míříme přímo k cíli. Vše sedí, vyhlídka u druhého východu a 10 metrů od ní skalka porostlá stromky. Začínáme hledat. Owner není žádný Oblac, takže nehledáme nic zákeřně schovaného. Obracíme každý kámen, prošťouráváme paty stromků. Prostor je celkem dost ohraničený na jedné straně soutěskou a na druhé skalní propastí. 

Po půlhodině, když stejný kámen bereme do ruky už potřetí, píšu zprávu autorovi. Reaguje hned a posílá dvě nápovědy: 1. pod kameny, 2. blízko stromů. Chvilku se nám dělá rudo před očima. Vždyť tu nic jiného, než kameny a stromky není a co jiného tím pádem už třičtvrtě hodiny asi prohledáváme...?!?

Dáváme tomu hodinu. Owner už neodpovídá, Yveta krvácí z rukou i nohou, takže troubíme na ústup a vracíme se k autu. 

Škoda, snaha byla veliká. Pak mi ale dochází, že ještě větší škoda by byla, aby nám díky nekonečnému hledání zavřeli zmrzlinárnu s pistáciovou. Teď nás teprve polévá horko a pelášíme co nejrychleji za druhým cílem. 

Bodám Oplíka do slabin a ženu ho co nejrychleji klikaticí horských silniček. V duchu přemítáme, do kolika asi mají na Sardínii otevřené zmrzlinárny. Waze hlásí příjezd v 19:04. Jestli mají jen do sedmi, tak máme pistáciovou smůlu. Stahuji čas rychlou jízdou postupně až na 19:00. Yveta si připravuje peněženku, že rychle vyskočí, podklouzne v poslední vteřině pod zavírající se roletou jako v každém pořádném filmu s Indiana Jonesem a z obsluhy vymámí dvě zmrzliny. 

Zastavuji smykem před saloonem, sice blokuji výjezd z boční ulice, ale roleta je ještě nahoře. Yveta vyskakuje a pádí dovnitř. Zapínám warningy a utíkám za ní. Rychle zdravíme a hledáme pistáciovou. Všechny vaničky s ostatními dvaceti druhy jsou plné. Jen ta od pistáciové je prázdná! Vymlsali ji ostatní turisti, co nehledali keš, jako my blbci. 

Nakonec se ale vše v dobré obrátilo. Obsluha se usmála, kývla na druhou a ta z lednice přinesla úplně novou vaničku pistáciové zmrzliny. Ta úleva...! A mohly nastat hody a taky nastaly. Mhouřili jsme blahem oči a ochutnávali stále dokola tu božskou chuť nejlepší pistáciové zmrzliny na "tom šírém světě", jak by řekla Helenka Součková v Hrdém Budžesovi.