Mořský pšouk

Dnes jdeme na pláž hned pod naším orlím hnízdem na prašném kopečku. Bereme to po schodech. Je to kratší, ale hned první schodiště jsme nazvali "U dvou koček". Zní to poeticky, ale poetické to není ani trochu. Obě jsou totiž v pokročilém stádiu rozkladu. 

Pláž vypadá slušně. Krásně čistá voda, bílý písek a tím pádem i úžasné tyrkysové odstíny, co máme tak rádi. 

Užíváme si té krásy plnými doušky. Voda prozářená sluncem, třpytící se bílý písek tak 3 metry pod hladinou. Plavu jako obvykle pod vodou, pozoruji tu krásu kolem a hejna rybiček. Vtom vidím řetízek stříbřitých bublinek, stoupajících z bělostného písku k hladině. Vynořím se, abych to popsal Yvetě. "Fuj, tady něco smrdí!", říká, ještě než vydechnu. Tím jsme to dali pěkně dohromady. Bublinky zjevně jako produkt tlení na mořském dně obsahovaly nejen metan, jak bych čekal, ale i sirovodík. A ten je cítit pořádně. Jak praví poučka našeho chemikáře Capity z průmyslovky - "Há dvě es, smrdí jak pes".

Stříbřité řetízky už jsme dnes během lenošivé koupačky neviděli, ale "tak nějak jsme cítili", že si zdejší moře zjevně pšouklo ještě několikrát...